Jak jsem jela Vodou Portou

31 Kvě
Publikováno Autor Alena Krchňavá

Jak jsem jela VODOU PORTOU

227pasovaniNa začátku byl strach a obavy o bezpečí našich ratolestí. Pro jistotu jsme celou trasu jeli o týden dříve v dospěláckém složení, abychom si ujasnili slabá a silná místa výpravy. Dá se říct, že jsme budili zájem nejen rybářů, ale i cyklistů, kteří nevěřili svým očím, zvláště po dotazu mého muže Davida na jednoho rybáře zda-li se tudy dostaneme na Ploučnici. Večer jsme dorazili do Libochovan a rozbili tábor. Nebudu nic nalhávat, je mi 35 let a ve stanu jsem spala naposledy před více než 12 – ti lety. Zážitek to byl více než hrozný. V noci jsem byla děšena zvuky, které jsem nedokázala vůbec identifikovat. Ve stanu pro čtyři (nechápu, podle čeho to výrobci měří) jsme byli dva a hlava nacpaná v jednom rohu a nohy ve druhém mi moc možností v pohybu neposkytly. V noci byla zima, zima a zase zima. Když jsem nad ránem vylezla po dvouhodinovém spánku ze stanu, zjistila jsem, že Iva Hyšplerová, hřejíce se u ohně, je zmrzlá ještě více než já. Na sobě měla navíc oblečení svého dva metry vysokého manžela a utěrka, která nebyla ještě použita jako další designový doplněk k noční róbě, byla v ohrožení. Ne všichni na tom byli jako já, Hyšpi či Diana, která dokonce musela použít i své plavky jako chránič uší před omrznutím. Zejména mužské osazenstvo bylo vyspinkáno do růžova. Peťa Musil nám s růžovými tvářemi a rozjasněným pohledem vyprávěl, že na rozdíl od nás, se ve svém stanu pro tři, mohl v noci i kutálet. Tento fakt z nás žen nikdo neohodnotil kladně, nicméně domácí bábovka a noční řízky z kuchyně paní Pokorné nám náladu vylepšily.

Byla to dobrá průprava na další týden, kdy to bylo už naostro se 45 ti dětmi.13instrukce Nechtěli jsme nechat nic náhodě, a tak jsme se ještě těsně před odjezdem v pátek sešli a naposledy prodebatovali všechna úskalí, která by nás mohla potkat. Jak říkal Pavel, je to už skoro přeorganizované, ale my ženy jsme chtěly být připravené i na vodníky a mořské kosatky. Asi nikdy nezapomenu na hlášku Pavla Krejčíka, který mě i Ivě Hyšplerové kladl na srdce, že od zítra 8:00 h se už NEPOSPÍCHÁ, všechno bude v klidu a pohodičce. Opakovala jsem si to pokaždé, když jsme s Ivou viděly všem jen záda a naše pádla se vařila v Labi v marné snaze všechny dohnat.:o)

U Malého Labíčka jsme se všichni sešli, včetně záchranářů a vodáků z DDM Ústí nad Labem, kteří se výborně zhostili svých úloh. Po „úřadu“ a převzetí dětí jsme děti rozdělili do korábů a po krátké instruktáži jsme vyrazili. 24BananNevím, co se stalo, teorii ovládám já i Iva famózně, radit umíme skvěle, takže nechápu, kde se stala chyba, ale všichni jeli nádherně, přesně tam, kam chtěli, k žádné kolizi mezi koráby nedošlo. Jen já a můj háček Iva měl neustálé problémy. Když všichni jeli rovně, my jsme se točily nebo jsme jely směrem, kterým nejel nikdo jiný než my. Zanedlouho si nás všimli záchranáři, kteří jeli na „gumáku“ a starali se o bezpečí zúčastněných. Myslím, že jsme je velice pobavily svým vodáckým uměním. Ve snaze pomoci nám, jsme vyčerpaly snad všechny výmluvy na světě – protiproud, špatnou loď, vítr, špatná pádla, ale v naší cestě vpřed nám to nijak nepomohlo a kluci z „gumáku“ si udělali vlastní představu. Záchranáři nás neopustili a trpělivě jeli s námi. Propluli jsme komory, udělali společné foto pro noviny a zamířili průplavem přes Píšťanské jezero k pláži, kde čekal oběd. Na jezeře nás překvapily německé plachetnice, které si to mířily přímo na nás, byla jsem v pokušení se jim vyhnout, ale Iva mi řekla, že MY jsme tu byly první, ať se vyhnou oni. Myslím, že dle našich dovedností, jsme pro ně musely být velice nečitelné plavidlo, které je schopno udělat cokoli jen ne předvídatelný manévr. To se dalo odtušit z naší brázdy za lodí, která byla vše jen ne rovná. Na místo určení jsme dojely poslední, ale šťastné, že jednu pětinu cesty jsme přežily. Děti byly plné energie a pozitivní nálady. Jen co do sebe dostaly poslední nasekanou špagetu na lžíci, braly na sebe vesty a chtěly jet dál. Náš žlutý banán byl připraven k dalšímu dobrodružství. Mé sokolí oko shlédlo, že plachetnice to vzdaly a posádka žlutého banánu mohla vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství po vlnách Labem. Tentokrát na další zastávku ve Velkých Žernosekách, kde probíhal Žernosecký košt. Foukal silný protivítr a vlny na Labi místy měly bílé čepice. Můj obdiv mají kluci, kteří celou cestu dali na „dvojce“ jako já s Ivou. Makali, dřeli a dali to. V Žernosekách jsme si všichni trošku oddechli, napili, dostali mlsku, vyskákali se na hradě – mě tam nepustili,96Velke_Zernoseky spočítali se originálním způsobem (asi na třikrát) a s hřmotným Ahoooj pro naše rodiče se vydali dál po trase. Teď nás už čekaly jen Libochovany a přenocování. Dojezd Banánu v našem podání byl opět originální, opět se smíchem a poslední. Večer jsme naše malé velké vodáky ubytovali do stanů, nakrmili je a napojili. Poté jsme je pasovali na vodáky. To mohl jen velký Rudovlas,131Rudovous kterému jsme vzdali hold a namočili mu šos. Po té jsme všichni zpívali a hráli, dali si buřta a zahnali děti na kutě. Iva nešla spát vůbec, já dala alespoň dvě hodiny. Ráno bylo krušné, v rámci ranní hygieny jsem se pokusila seznámit s tou paní v zrcadle a Iva se ji snažila i vymalovat. Ráno nás rozsekal dotaz Dominika Hanka, jestli si už můžou jít hrát samovybíjenou, psala se šestá hodina ranní. Po snídani, která byla i s domácí buchtou, a uklizení tábora jsme všichni naskákali do strojů a vyrazili v ústrety poslední části naší výpravy. Nevím, jestli to bylo únavou, ale na rozdíl od dětí, kterým jsme opět koukaly na záda, nám to prostě nejelo. Udělaly jsme psí oči na záchranáře a ti nás vzali do vleku na koninu (lano), snažila jsem se všemi možnými způsoby na dálku vysvětlit, že Banán na laně ovládat neumím, ale záchranáři jen viděli, jak za člunem driftujeme zprava doleva a zleva doprava, asi si mysleli, že to je záměr a že si to náramně užíváme. Že je něco špatně, asi pochopili až ve chvíli, když naše vykulené oči tlačily vlnu, která se nám hrnula přes špičku přímo do lodi a za ní další a další. V tu chvíli jsme je asi dostatečně přesvědčily, že drift za motorovým člunem nebyl záměr, nýbrž boj o holý život. Oddechly jsme si, když motor ustal a kluci nám nabídli, že se můžeme držet boku člunu. Se vřelým kýváním jsme se šťastné a neutopené, s ponorem větším, než je zdrávo chytly boku „gumáku“. Malá poznámku od lodivoda, že se musíme držet silně a špičku našeho Banánu musíme držet natěsno, jsme přešly lehce a se samozřejmostí. Vždyť nás by teď od té lodi nedostalo nic. Sekundové lepidlo bylo proti našemu vyplavenému adrenalinu žvýkačka. Všechno bylo fajn jen do té doby, než zaburácel motor. Rázem jsme pochopily kde je háček. Klínem, který vznikl sražením obou lodí, začala na nás střídat voda. Na další záchytný bod za Sebuzínem jsme přijely více než mokré. Ranní hygiena a namalovaný obličej, mé těžce narovnané vlasy, to všechno padlo vniveč. Při vzájemném pohledu jsme chytly takový záchvat smíchu. Nebyly jsme schopné vylézt, a to i s pomocí na molo ven z vody. Opět jsme všechny pobavily a po svačince a vyždímané, jsme dojely do Brné na obídek a po obídku jsme všichni vzali směr Vaňov. My se už jen vezly přilepené na záchranáře. Unavené, zmáchané, ale vysmáté.254Strekov Děti se oproti původnímu plánu vyhecovaly a dojely až k Ústeckým zdymadlům. Neviděla jsem krásnější pohled než na stále ještě Bránu Čech, nad námi létaly padáky, před námi vystupovala z vody zdymadla, v pravo se tyčil hrad Střekov a po Labi jely NAŠE děti v lodích, které nikdy před tím neovládaly. Ujely přes úctyhodných dvacet kilometrů a nikdo si jediným slůvkem nepostěžoval. Po návštěvě zdymadel jsme pokračovali po malé přestávce na nádraží. Byli jsme všichni unavení, špinavý, ale tak nějak šťastní a spokojení. Ve vlaku při cestě nazpátek nás celou cestu doprovázelo naše Labe, které na sobě nemělo jedinou vlnku a zapadající slunce se třpytilo na hladině jako zlato, kterým nás chtělo odměnit za zkoušku, kterou jsme splnili všichni beze zbytku na jedničku. Rodiče vítali své děti vřelou náručí a šťastným objetím. Cesta byla náročná po všech stránkách, ale příští rok AHOJ…

Alena Krchňavá

 

Další fotografie naleznete: