Omlouvám se za téměř bulvární titulek, ne nebude řeč o školních útrapách, které některým žákům (a někdy i učitelům) jako peklo připadají. Mluvím o opravdovém pekle, ve které se už pomnohokráte proměnily šatny žalhostické základky v onen magický den, kdy mezi lidi mohou čerti, aby pochválili a odměnili hodné děti a vystrašili děti, které až tak hodné nejsou, které neposlouchají své … no, co vám budu povídat, znáte to.
Celé to začalo v tělocvičně známou pohádkou „O perníkové chaloupce“, pokračovalo to zdramatizovanou básní „Mikuláš“ – obé si připravily děti z dramatického kroužku (vede paní učitelka Michalcová). Mladí herci se okamžitě po odehrání běželi převléci a nalíčit, aby v nové roli rejdili v pekle. Tělocvična se s pomocí tatínků i bývalých žáků školy přeměnila v hernu, ve které probíhaly dovednostní soutěže připravené učitelkami, děti si zahrály svou oblíbenou „židličkovanou“, pokud zrovna nebyly s maminkou (babičkou, tatínkem, dědečkem) na koláči a čaji ve školní jídelně. Postupně se děti z tělocvičny vytrácely směrem peklo, kde si užily čertíků a čertů, popovídaly si s nejvyšším Luciferem (v civilu paní učitelka Krchňavá – vrchní organizátorka), který je za jejich statečnost odměnil dárky ze staré truhly. Ještě chvíli si pohrály v tělocvičně a pak už pelášily domů, aby vyčkaly Mikuláše, kterého za nimi poslali starostky a starostové jejich domovských obcí.
Když jsme po „čertování“ s panem školníkem a dětskými pekelníky uklízeli, sdělovali si dojmy a zážitky, viděli jsme, že se nám letošní peklo ve stylu „s dětmi pro děti“ velmi povedlo, ostatně dospělí nešetřili chválou (a to v Čechách není samozřejmost). A samotné děti? Ty nemusely říkat nic. Za ně mluvila jejich nadšená očka. Takže … zase za rok!?
Vladimír Fiedler